Francie posílala odsouzené do Guyany nejen za trest. Počítala s tím, že tam budou pracovat a pomohou jí vzdálenou kolonii rozvíjet. Jenže tento plán měl děsivé následky. Vězňům braly síly tropické nemoci, hlad i těžká práce a řada z nich zemřela dávno předtím, než mohla začít doufat v cestu domů.
Ďábelský ostrov má dodnes pověst jednoho z nejhorších vězení na světě. Jenže nebyl jediný. Patřil do mnohem rozsáhlejšího systému trestaneckých táborů, které Francouzi vybudovali v Guyaně. Malý Île du Diable byl součástí trojice ostrovů Îles du Salut a úřady na něj posílaly především politické vězně, které chtěly dokonale odříznout od okolního světa. Běžní trestanci většinou končili jinde. Putovali mezi věznicemi a pracovními tábory na pevnině, kde mnohdy panovaly ještě horší podmínky.
Vězni měli pomoci budovat kolonii
Když Francie v polovině 19. století přemýšlela, co s rostoucím počtem odsouzených, rozhodla se spojit trest s vlastními koloniálními zájmy. Od roku 1852 proto posílala vězně na nucené práce do vzdálené Guyany. Pro úřady to bylo výhodné hned dvakrát. Nepohodlní lidé zmizeli daleko od francouzských měst a zároveň měli pracovat na rozvoji území, které Paříži dlouhodobě příliš nevynášelo.
Za smrtící pověstí Ďábelského ostrova přitom nestála jen tropická příroda. Džungle, vedro a nemoci byly všudypřítomné, samy o sobě ale nevysvětlují, proč zde umíralo tolik lidí. Vězně ničily také těžká práce, nedostatek jídla, bídná zdravotní péče a poměry, v nichž měl lidský život jen nepatrnou cenu. Nešlo tedy o dobrodružný souboj člověka s divočinou, jak jej později líčily některé knihy a filmy. Největším nepřítelem trestanců byl způsob, jakým s nimi celý systém zacházel.
Nejhůře bylo často na pevnině
Vězni se po příjezdu do Guyany ocitli v prostředí, na které nebyli připraveni. Vedro, vysoká vlhkost a tropické nemoci se podepisovaly na jejich zdraví, stejně jako těžká práce a nedostatek jídla. Poměry se sice v jednotlivých táborech lišily a v průběhu let se také měnily, nikde však odsouzené nečekal lehký život. Na některých místech byla úmrtnost natolik vysoká, že nově příchozí vězni přežívali v průměru sotva pět let.
Pověst nejděsivějšího místa si získal Ďábelský ostrov, ty nejhorší tábory se ale často nacházely na pevnině. Obávaná byla především zařízení v okolí Saint-Laurent-du-Maroni. Během existence trestanecké kolonie bylo do Francouzské Guyany posláno přes 100 000 lidí. Byli mezi nimi pachatelé odsouzení k nuceným pracím, političtí vězni i takzvaní relégués. Do této poslední skupiny patřili zejména recidivisté, nad nimiž už francouzské úřady pomyslně zlomily hůl.
Samotný Île du Diable se od ostatních míst přece jen lišil. Malý skalnatý ostrov byl kvůli silným mořským proudům špatně dostupný, a tedy jako stvořený pro naprostou izolaci vybraných vězňů. V roce 1895 na něm skončil také kapitán Alfred Dreyfus. Jeho nespravedlivé odsouzení později otřáslo celou Francií a přerostlo v jeden z nejznámějších justičních skandálů své doby.
Od světa ho odřízli téměř úplně
Příběh Alfreda Dreyfuse ukázal, k čemu mohl Ďábelský ostrov sloužit. Nešlo pouze o místo, kde si měl odsouzený odpykat trest. Člověka tam bylo možné dokonale ukrýt před veřejností a připravit ho téměř o veškerý kontakt s okolím. Přesně tak zacházeli dozorci také s Dreyfusem. Každý jeho krok sledovali a korespondenci podrobovali přísné kontrole.
Jeho podmínky se ještě zhoršily poté, co se k úřadům dostala nepravdivá zpráva o plánovaném útěku. Dreyfuse začali poutat, přestože z ostrova obklopeného nebezpečnými proudy prakticky neměl kam uniknout. Z archivních záznamů je znát, s jakou pečlivostí úředníci zapisovali podrobnosti jeho života v zajetí.
Dreyfusův osud se dochoval díky množství dopisů, hlášení a dalších dokumentů. Nakonec se stal známým symbolem člověka nespravedlivě odsouzeného vlastním státem. O většině dalších vězňů toho víme podstatně méně. Jejich dny splývaly jeden s druhým: práce, nemoc, trest a cesta do dalšího tábora. Pro mnohé byl poslední zastávkou až bezejmenný hrob.
Část odsouzených musel zůstat i po výkonu trestu
Velkou roli hrálo také pravidlo známé jako „doublage“. Odsouzený, který si odpykal trest, nemusel automaticky odjet domů. U části odsouzených bylo nutné po propuštění zůstat v Guyaně pod dohledem po dobu odpovídající původnímu trestu, případně dokonce doživotně. Tím se hranice mezi samotným vězněním a následným životem na svobodě prakticky rozmazávala. Pro člověka, který už přežil roky v koloniálním vězení, tak návrat do Francie nebyl samozřejmostí.
Tato kombinace fyzického trestu, tropického prostředí a administrativního systému je podstatnější než samotný mýtus o džungli. Vězeň nemusel být zabit žádnou konkrétní katastrofou. Stačilo, aby systém dlouhodobě zvyšoval jeho zranitelnost. Nemoc znamenala ztrátu sil, ztráta sil znamenala horší schopnost pracovat a horší pracovní výkon mohl znamenat další problémy s vězeňskou správou. V takovém prostředí se nemoc, vyčerpání a trest vzájemně posilovaly.
Za smrt obrovského počtu vězňů nemohlo jen tropické podnebí, jak dokládá také výzkum věnovaný podmínkám ve Francouzské Guyaně. Svou roli hrály rovněž těžká práce, nedostatek jídla a žalostná zdravotní péče. Srovnání několika trestaneckých kolonií navíc ukázalo, že úmrtnost ve Francouzské Guyaně byla v některých obdobích mimořádně vysoká. Ani v samotné Guyaně však nebyly podmínky všude stejné. Na Îles du Salut například umíralo méně vězňů než v táborech na nedaleké pevnině.
Pohled veřejnosti se začal měnit
To, co se o ostrovu říkalo, navíc postupně zastínilo původní účel celé kolonie. Francouzská administrativa ji nevytvořila jako jakési jediné „peklo uprostřed džungle“. Šlo o rozsáhlý systém táborů, pracovních míst, věznic a deportačních zařízení. Saint-Laurent-du-Maroni se stal jedním z jeho hlavních center a samotná Guyana byla po téměř celé století proměněna v prostor, kde se prolínala kolonizace s trestní politikou.
Postupně se ale začal měnit i pohled veřejnosti. Ve třicátých letech se o podmínkách v Guyaně stále více psalo a zásadní roli sehrála kampaň novináře Alberta Londrese. Kritika se zaměřovala nejen na brutalitu dozorců, ale na samotnou myšlenku koloniálního trestaneckého systému. Francie přitom stále více zjišťovala, že experiment s využitím vězňů jako pracovní síly nepřinesl očekávaný hospodářský efekt.
V roce 1938 byl přijat dekret, který zrušil další transportation odsouzených do Guyany. Neznamenalo to ale okamžitý konec věznic. Poslední konvoj ještě dorazil do Guyany v listopadu téhož roku a některé skupiny vězňů, především relégués, zůstávaly součástí systému i nadále. Druhá světová válka navíc jeho definitivní likvidaci zpomalila. Po válce už byl konec nevyhnutelný. V roce 1946 byly hlavní trestanecké provozy v Guyaně postupně uzavírány, ale návrat všech vězňů trval ještě několik let. Poslední forçats opustili Guyanu až v roce 1953. Teprve tím lze považovat stoletý francouzský experiment s trestaneckou kolonizací za definitivně uzavřený.
Zdroje: autorský článek s využitím
https://www.theguardian.com/world/2006/dec/04/france.prisonsandprobation
https://criminocorpus.org/fr/expositions/anciennes/bagnes-copy/bagne-des-iles-du-salut
https://archives-nationales-outre-mer.culture.gouv.fr/faire-une-recherche/guyane
https://archives-nationales-outre-mer.culture.gouv.fr/faire-une-recherche/les-bagnes-coloniaux
https://www.persee.fr/doc/outre_0300-9513_1977_num_64_237_2052
https://www.ina.fr/ina-eclaire-actu/dreyfus-ile-au-diable-guyane-bagne-antisemitisme-armee-justice
https://www.ina.fr/ina-eclaire-actu/dreyfus-ile-au-diable-guyane-bagne-antisemitisme-armee-justice